ukázky z knihy

Julek stojí na ulici na protějším chodníku a čeká na mě. Mám nové červené dřeváky na podpatku a cítím se vysoká a dospělá. Chci, aby to nějak pochopil i ON! Zůstávám tedy stát a čekám, až přejde ke mně. Ne jako dříve, kdy jsem se k němu bez rozpaků rozběhla já. Pochopil a pomalu se vydává za mnou. Zrcadlo na Cejlu odráží naši siluetu. Je téměř o hlavu vyšší než já. Jula přichází a mně zamrzá úsměv na rtech. Způsobuje to zvláštní výraz jeho tváře. Strnulá, ale bez hranic rozrušená… Pod široce rozevřenými klopami kabátu svítí cípek žluté hvězdy! Zírám na něho zděšeně.

—————

Na ulici se objevila německá policie. Kontrola legitimací! „V takovém případě mě neznáš,“ říká Julek a odhrnuje si na levé straně klopu kabátu, objevuje se celá Davidova hvězda, „árijec nesmí mluvit s neárijcem. Nesmí ho ani pozdravit, na pozdrav odpovědět.“ Podcenili jsme vládu nacistů, ulice nám přestává být bezpečná.

Byli jsme tančit v Besedním domě. Také ve Slovácké búdě. Uprostřed zábavy německá kontrola legitimací! „Omdli,“ šeptá Julek. Pak mě vynáší v náručí až na ulici. Více jsme se spolu tančit neodvážili. Ve hře je příliš mnoho.

———————–

Ale pak, když mi Julek říká, že je v seznamu na odsun, zesinám. Nejdřív nošení židovské hvězdy – teď odsun! Stala se někde chyba, snad že se vůbec hlásil… „A říkal jsi, že tvůj otec není židovského vyznání, že byl árijec? Řekni Němcům, že je to u tebe omyl! Vyškrtnou tě! Braň se! Zachraň se!“ „Jedem všichni! Nemůžeme nechat odjet samotné dívky, ženy a děti by jim zůstaly na pospas!“ „Nevíš, co vás čeká, aby to nebyla bláhovost, zbytečná oběť.“ „Právě že jsem zkušený v odboji, mohu je více chránit, nebo i zachránit.“ „Ale tady venku bys snad pro ně mohl udělat mnohem víc!“ Ne, nechce to se mnou rozebírat, nechce o tom ani mluvit. Je to jeho svatá věc. Zmlknu. Ve jméně má nejen růži, ale i srdce – vidím, že lví. Kdyby každý byl tak statečný jako on, kde by byl Hitler? Půjde kvůli svým na Golgotu, i kdyby ho tam čekala smrt…

Julek stojí v pokoji u Ulmerů u otevřené skříně, kde zůstalo viset jen několik opuštěných, jemu malých obleků s vestou. Raneček položený na židli. Julek mlčí a dívá se na mě velikýma, hlubokýma očima. Pak rozevřel moji dlaň a dává do ní prstýnek. „Neztratím,“ hlesnu. Julek bere moje slova jako slib – budu na tebe čekat! Sáhne do kapsy a položí si na svoji dlaň talisman, který jsem mu darovala, když ležel v Úrazovce po havárii s autem. Bere si ho s sebou. Bedřich Ulmer tiše stojí. Vážně se na nás dívá. Ví, co naše láska pro nás znamená, jak zoufalé je naše loučení. Čeká, že Julka doprovodí. Ale copak to jde, takto odejít? Není co říci. A i kdyby bylo, nebyla by to už slova, ale bylo by to řvaní, mlácení, bránění se! Ale oni – židé – jsou všichni tiší! Tiší! A nic se neděje! Ani jejich Bůh, ani křesťanský nezničí zrůdy spravedlivými tresty. Nic! Je ticho. A jdou. Ze svých domovů! Kam? Julku! Nejdražší, milovaný, jdeš s horoucím srdcem, abys židy pomohl převést suchou nohou na druhý břeh…


čtu od Julka: “Milado! Jsem v Ivančicích. Přijeď! Čekám Tě!” Několik kroků za nádražím v Ivančicích připojuje se ke mně malý černovlasý chlapec. „Já vás dovedu.“ Jdu s ním. Procházím zchátralou branou jakési továrny na veliký dvůr. Z pozadí dvora budovy, která ve dvoře stojí, se vynořují a mizí postavy. Pak vstoupíme do budovy a již vnímám Julkovu postavu v ohybu schodiště. Podvědomě cítím ponuré prostředí, ve kterém mě čeká. Bílé, zpuchřelé stěny jsou plné prachu a puklin. Vyšlapané schody, tmavé zašlou špínou. Stojíme proti sobě. Je to ON? Má známé rysy obličeje, rukou i postavy. Není to on! Stojí zde zkamenělá socha Julka! Jen oči jsou živé, ale dívají se vzdáleně a z hlubin neznáma… Stojíme proti sobě. Bez pohybu, beze slova. Musím, musím najít vládu nad sebou. Pak jeho rty zlehýnka seberou z mých rtů pel prvého polibku. Poté moje rty z jeho. Zbaví nás naše rty prokletí zkamenění? Zbavily! Již zase prudce tepe moje srdce. Již zase prudce tepe jeho srdce. Naše rty nás vrátily životu. Na zídce naproti továrně přes silničku se objeví nápis Pryč s Hitlerem! Přišel k nim do izolace člověk, já, a oni, židé, se vzchopili. Ale již jejich vedoucí nařizuje: „Nápis utřít!“ Dva chlapci nesou kýbl s vodou a hadrem a nápis stírají. Nevadí, aspoň chvíli protest trval. Oni i my jsme našli svou rovnováhu. Zkamenělá fabrika ožila. Jeden za druhým přinášejí dopisy s prosbou, abych je v Brně odeslala. Nesu dvaatřicet dopisů. „Nedávej je do schránky najednou,“ radí Jula.


Tatam je veselá nálada v tátově dílničce, kde mu pomáhají bývalí nezaměstnaní, většinou vojáci z I. světové války. To však nestačí. Aby táta stačil vyrobit vše, co je nutné, jsem nucena, jelikož jsem u otce vyučena, stoupnout si k druhé lipové desce svrškařského stolu a přes bolest pracovat. Jula na to reaguje dopisem s dotazem: “Jak jsi se drahoušku měla celý ten čas, co jsme se neviděli? Jestlipak ti to ševcování jde? O kolik zchudnul tvůj milý tatínek za tu dobu, co má takovou pomocnici? To zchudnutí myslím ve dvou smyslech – zchudnutí na těle, pro zlobení! A zchudnutí na kůži, kterou pokazíš, tím myslím kůži na boty, aby nenastalo nedorozumění.” A to nevěděl, že za mnou dvakrát vyletělo kopyto až na ulici.

Z dopisu “Já sám si připadám jako rytíř ve zřícenině z 15. století. Ale chodím pouze na rytířskou výpravu v jeden směr (Kukla) a myslím na Tebe. Jsem-li s Tebou, prostředí se úplně změní. Jsem spokojen a šťasten. Mám u sebe svoji lásku. Jenomže lásce nic nestačí. Má štěstí, chce ráj. Má ráj, chce nebe. A jak je to u Tebe? U mě je Tvá návštěva jako pro putujícího na Sahaře oasa, jenom, že je jich málo a jsou tak krátké. Nelituji toho. Lítost jest škodlivý cit. Hlavním pocitem při každé zlosti jest lítost nad sebou samým (vzpomeň si loňské léto, jaké mohlo být). Byly to takové malé hádky – legrace. Soudím podle toho, že kdyby se hádky stenografovaly a klidně doslova přečetly rozvaděným lidem, pak by si padli se smíchem do náruče. Proč se nám to nestalo?” Myslí tím, že jsem na taneční zábavu do Besedního domu přišla pozdě, téměř na konec. Dívala jsem se do zrcadla, moc jsem se sobě líbila a přišla jsem pozdě. Nebo jsem se děsně urazila, když mně přímo z pusy vytáhl cukrového hada a hodil ho do řeky, nebo zahodil „mydýlko“ či dřevěnou krabičku s marmeládou připíchl na zábradlí mostu. Ano. “Možná kdybychom si uměli se smíchem padnout do náruče, snad bychom překonali ty překážky dospívání a nyní jsme mohli být spolu stále. A nemuselo by to pokračovat moc ponižujícím způsobem,” jak říká Julek. “A proto poslouchej své rodiče a sestru, i kdyby to snad bylo (tu se mi sevřelo srdce) proti mně.” To napsal s velkým přemáháním… Další řádky v dopise čtu s pokorou a láskou, neboť to je první Julkův dopis naplněný úvahou o naší lásce, o našem štěstí a jeho dopis končí nadějí a touhou, že snad už příští rok budeme spolu ve svobodné vlasti sami na chatě (namalovaná chata s mým monogramem a psíkem Johnem). Tento vroucí a nadějný dopis končí slovy: “Bude, vše bude a vše si vynahradíme.” Na konci dopisu jsou dvě namalovaná hořící srdce s našimi monogramy. K dopisu přiložil několik pohledů s květy se zvláštním blahopřáním a gramofon, vlastnoručně vyrobený! Tmavá, dřevěná skříňka se otevře a v ní je gramofon! Z boku se nasadí klika, natáhne se péro, zasune jehla, nasadí na desku a swinging mister swinging… A desky: dechovka, sestry Allanovy – Vítr to zná, Slunečnice; Dvorský – Věřím vám; Pospíšil – Až léto skončí… To jsou desky moderní. A staré: Silnice šedivá, Cikánko ty krásná… Hraju a hraju. Natahuji péro a poslouchám unesena. Zpívám a zpívám. Otec nyní pracuje doma. Snaží se představení vydržet. Já nabývám silného dojmu, že bych měla být herečkou, nebo dokonce zpěvačkou. Ale za několik dní se táta rozzuří a chce mi gramofon rozbít. Já však jsem stále uchvácena a hraju a hraju. Táta utekl z domu. Zespodu na víku gramofonu je namalovaný lev držící v tlamě růži – Löwenrosen. A v takovém stavu, kdy buď zoufale toužím po lásce, nebo mám náladu vše rozbít, mně Julek předává hesla a klíče ke skrytým zdrojům: „Nyní jsi opravdu bohatá,“ řekne a na můj nechápavý pohled dodává: „Přála sis, abych si namluvil bohatou. Právě to dělám! Budeš na mě čekat? A vezmeš si mě po válce, když se dožiji? Kladu si ale jednu podmínku – zde v této zemi nezůstaneme a odjedeme jinam. Já se s tebou ožením jen pod podmínkou, že půjdeš se mnou!“ „Víš, že já s tebou půjdu i na konec světa,“ ujišťuji Julu, „to ostatní mi dávat nemusíš, mám vše, co potřebuji.“ Ale Jula se rozhodl: „V Terezíně jsem pochopil, že jsem udělal řadu chyb. Dělej, co uznáš za potřebné. Třeba pro odboj – nebo pomoc jiným.“ Jeho důvěra mě těší, ale mnohem více mě zajímá, jaký bude náš příští osud? To je však stále velký otazník! Jula je v duši něžný a důvěřivý jako dítě. Je hrdý na svoji skutečnou mužskou práci, váží si havířů, žije jejich tužbami a nadějemi, má je rád. Posílá mi jejich písně (Havířova píseň). Tenkrát jsme netušili, že právě tam – v Ivančicích a Oslavanech – jsou mimořádně lepší podmínky pro život židovského osazenstva než jinde, a to vzhledem k historii židovstva v této oblasti. Člověk snadno podlehl iluzi, že to všude bude podobné. Prací v dole ho nepokořili, zesílil, zmužněl. A miluje. V lásce poznává, že se dětství vrátit nedá, a proto snadno pochopil, že na zábavu a společnost mladých lidí mám právo i já. Vodí mě do rodin, kde se schází mládež z okolí Ivančic. Pořádají se čaje s tancem. Bavíme se, zpíváme. Samozřejmě velmi tlumeně, jen uvnitř domku. Julek je k dívkám dvorný a galantní. Líbí se jim. Já nežárlím. Ještě ten znepokojivý pocit neznám. Konečně i já se líbím Náhle se skoro setmí a zem je bičována kousky ledu. Jsme uprostřed stráně. Před krupobitím se není kam schovat. Jula jde po stráni nade mnou, a když vidí, že po mně přejely ledové kroupy, seskočí ke mně. Objímám ho kolem krku a schovávám se pod ním. Na jeho záda, šíji a hlavu dopadají ledové kroupy s prudkým, studeným lijákem, ale mezi nás nepadne ani jediná kapička, tak jsme k sobě přimknuti a vnímáme jeden druhého tak silně, že slunce již zase pálí, než zcela zmámeni se od sebe vzdálíme. Kolem nás po prudkém lijáku a palbě horoucího slunce se příroda rozbují do podmanivé a vášnivé krásy…


Mně pak píše v dopise: “Jedna neomluvená směna, běhač se veze veřejně do Brna na úřad práce, poslechnout si napomenutí a zaplatit trest (v jaké výši to ti lumpové chtějí – větší, než je náš měsíční výdělek). Dvě neomluvené směny, v tom případě si půjdu odpočinout do chládku, a aby mně tam nebylo zima, dovezu si s sebou z Oslavan uhlí. Když se k tomu přidá dřevo, hoří znamenitě (ale jen to dřevo). Zde naráží na špatnou kvalitu uhlí. Moc jim oslavanské uhlí k vítězství nepřidá. Tři neomluvené směny – zadarmo zpět do Terezína. A tam bych zkusil, oč je těžší zadek než předek (čili visel na křivě vyrostlém a otesaném stromě). A odtam by mě museli sundat. A pak bych musel mít v úctě trávu – byla by ta jediná, která by mě mezi sebou přijala a tiše by šeptala nad mým hrobem… Nikdo více by si nevzpomněl, snad ani ty ne? Bývá to tak, že v neštěstí jest snadné pohrdat životem.

Ale přesto žiji v naději, že přežijeme. Kdybych byl bez naděje, byl bych nelogický. Možná, že příští rok bude po válce.”


Přichází Julkův dopis: “Právě dnes, v sobotu, když jsem se těšil na neděli, že zase jednou po dlouhé době bude volno, mám velmi pokaženou náladu. Dopoledne jsem měl dosti rušný rozhovor se svým představeným, který mě pozval na opravu dieselové lokomotivy, která běžela bez opravy, přesto, že je stará, ve dne v noci – čtyři měsíce. Ten dareba mě pozval na takovou hloupost v neděli. Mám v úmyslu to zeševcovat. Nedělej si iluze, mám málo odvahy a za těch pět měsíců jsem se naučil poslouchat osud… a v nejbližších dnech třeba dopadnu jako v březnu. Zatím tě líbám, má nejdražší holčičko, Tvůj milující Tě Julek.” Dopis mě velmi zaráží. V nejbližších dnech, jako v březnu. To mně ani neřekl, že měl jet zpátky do Terezína, co jiného to mohlo znamenat? Snad tenkrát za to, že řekl Hipkovi, dostane-li pohlavní chorobu, pomůže mu jenom žid? Má málo odvahy. Nikdy se nikomu nepřiznal, jen nyní mně. Teď ho činí zodpovědným za tu lokomotivu, co jezdila stará ve dne v noci čtyři měsíce a náhle nejezdí! Mají podezření? Lokomotiva týden stála. Pak o opravě lokomotivy Julek píše: “Přišel jsem z práce, jsem docela spokojený. Práce mně byla dána v akordě. To znamená, až opravu dodělám, mohl jsem domů. Vrátil jsem se ve dvanáct hodin a doufám, že se lokomotiva chvíli udrží v chodu. Strach, co z lokomotivy bude, pominul, dopadlo to dobře. Dokonce si uštvaní internovaní odpočinuli, když byl provoz omezen.”


Ale když přicházím na schůzku u budky na náměstí o půl hodiny později, zdržela jsem se přišíváním sametky na rádiovku, abych byla ženštější, má oči steskem rozšířené. Vystoupím tedy na špičky a políbím ho – na nos! To nás rozesměje. Pak se rozběhneme splašeně kolem náměstí, šťastní, že jsme spolu, když v tom z druhé strany silnice zazní: „Ještě chodíš s tím Židem?“ Růžena. Teta, matčina sestra. Samozřejmě jí jde jen o moje dobro. Julek ode mne přímo odskočí. Tolik se ho ta urážka dotkla. „Prosím, prosím,“ říkám prosebně a konejšivě. Rty se mu chvějí.


Z fantastického plánu na záchranu vězňů se přípravou nás všech stává zcela reálný plán. Je umluveno, že sem do hor přijde více našich letních hostí. Usadí se legálně u různých lidí, ale pokud možno, k pobytu se nepřihlásí. Já hlášena nejsem. Horalé se tak připraví a částečně poznají nejdříve ty, kteří se o úkryt vězňů starají – za největší konspirace ovšem! V horách budou nachystány úkryty! Šaty, léky, potrava a snad zbraně. Stejně už bude brzo konec války – doufají všichni! Ale nacisté nespí!


Nyní pod obrázkem krásné Heleny sedí žena s ducatými tvářemi, ve kterých to chvílemi zacuká, s drátěnými brýlemi na unavených očích – celá taková vybledlá až do šedosti. Bedřich, malý, obtloustlý padesátník s ostrým nosem a pronikavýma očima. Nemá v obličeji ani pláč, ani smích, spíše podivný škleb jakoby smíchu.

Strnu strachem. Jula! Chlapci! Tábor! „Kdy?“ ptám se, když pochopím, proč mě odvolali z hor. „29. srpna – nenadále,“ říká Bedřich dutě a Helena sáhne do kredence a z obálky mi podá dvě pohlednice. Na první je tužkou napsáno Julkovou rukou: